Bydlet v domě, ve kterém soužíte i s dalšími lidmi se může zdát jako ideální styl bydlení. Postupem času však zjistíte, že to tak úžasné není. Může zde hrát několik faktorů, proč se vám bydlení ve společenství zprotiví. Rád bych vám povyprávěl o mých zkušenostech a sousedech.

Někdo tomu říká králíkárna, někdo zase dokonalý způsob bydlení. Bydlet v nájemním domě má své výhody i úskalí. Dosud jsem měl to potěšení strávit dětství a přežít pubertu v panelovém domě na sídlišti, dva roky bydlet sám v rodinném domě a momentálně již několik let přetrvávám v činžáku. Za ta léta jsem si udělal docela pěkný obrázek o tom, kde bych rád v budoucnu bydlel a čemu se chci vyhnout.

Posledních pár let žiju v pronajatém bytě, který mám rád. Bohužel okolnosti mě v posledních několika měsících nutí, abych tento výrok přehodnotil. Když mě v roce 2020 jisté rodinné problémy donutily se začít poohlížet po novém bydlení, tento byt se jevil jako nejlepší ve městě. Nejenže vypadal dobře z estetického hlediska (i když byl doslova prázdný), ale cena za nájem byla také přijatelná. Po mých zkušenostech s hledáním bydlení jsem si myslel, že v tom musí být nějaká čertovina. Tak pěkný byt a za tak dobrou cenu?

Za ty strávené roky zde vím, že v tom žádná čertovina nebyla. I přes trochu rušné sousedy (alespoň ze začátku) se byt nachází v relativně klidné části města. Je poblíž centra, je rozměrný, nejsou zde žádné technické problémy, a dokonce mi náleží dvě sklepní kóje a mám balkón. Dodnes si říkám, že jsem si tehdy vybral výborně.

Jsem neuvěřitelně šťastný a vděčný majiteli, že dal přednost zrovna mně před jinou zájemkyní. Přesto čekám na chvíli, kdy se odtud odstěhuji. Vzhledem k incidentům, které se mi v posledních letech přihodily, změnám v sousedství a poněkud laxní komunikaci s majitelem se domnívám, že na ten den nebudu muset čekat příliš dlouho. Nedokážu si představit, že bych strávil následující roky zavřený v bytě. Po mé zkušenosti s bydlením v domě bych se rád usadil právě v domečku. Hned vám povím proč.

Pokračovat ve čtení V králíkárně soukromí neexistuje!

Sledováním videí na YouTube o kuriozitách internetu mé pozornosti neunikl youtuber, který se věnoval natáčení videí lidí na ulicích Seattlu. Neptal se na jejich svolení, nijak nereagoval na jejich poznámky a už vůbec jim nevysvětloval, jak bude s videi nakládáno. Pochopitelně mnoho jedinců nebo skupin, které zaznamenal, se chovalo nejistě nebo se snažilo utéct, když zjistili, že jsou nahráváni. Nebylo rovněž výjimkou, že se někdo začal chovat defenzivně či dokonce agresivně. Dodnes není přesně potvrzeno, za jakým účelem byla videa tvořena, nicméně v jednom z videí tvůrce naznačil něco, co po hlubší úvaze vyvolává řadu otázek týkajících se soukromí a bezpečnosti nás všech.

Tento youtuber se přezdíval Surveillance Camera Man a na YouTube působil od roku 2013. Ačkoliv dnes už všechna videa nejsou k dispozici, protože je samotná platforma smazala, i tak lze na internetu najít některá videa, která natočil.

V první části videa je vysvětleno, kdo byl Camera Man (do 3:20)

V jednom z prvních videí na kanále si posvítil na aktivity mladého studenta (pravděpodobně na koleji). Student se zeptal, proč ho nahrává, a Camera Man odpověděl, že o nic nejde. Když student požádal, aby ho přestal natáčet, Camera Man odpověděl, že je snímaný všude: na ulicích, v obchodech, na což student nedokázal odpovědět. Camera Man měl pravdu. Jaký je rozdíl v tom, když někdo pořizuje záznamy svého okolí, včetně osob v porovnání s nahráváním od bezpečnostních kamer, které jsou doslova všude?

Pokračovat ve čtení Jsme neustále sledováni


Chyboval jsem. A to hodně! Myslel jsem si, že můžu vyřešit záhadu a policie mě za to ještě odmění potleskem. Šeredně jsem se mýlil.

Bydlím v bytovém domě se třemi vchody, přičemž v každém vchodu je šest bytů; je proto logické tvrdit, že se sousedé znají celkem dobře. Zvlášť když každý byt má tenké zdi. To, co občas slyším, je skutečně zážitek. Ovšem nedávno jsem se setkal s velice vážným sousedským problémem – někdo mi vykradl sklepní kóji.

Pokračovat ve čtení Jak jsem si hrál na detektiva, ale policie se mi vysmála


V roce 2014 jsem byl už plnohodnotným fanouškem Star Treku. Již jsem zhlédl všechny filmy a seriály a přirozeně jsem toužil po něčem víc. Chtěl jsem si život ve Hvězdné flotile zažít na vlastní kůži. Hledal jsem proto různé hry a několik jsem jich našel. Jelikož jsem tehdy fungoval na Linuxu, mé možnosti byly velice omezené, ale i tak se mi podařilo najít jednu hru, kterou jsem denně hrál. Byla to arkádová hra a jmenovala se Star Voyager. Přišlo mi však, že jednotlivé lodě ve hře nejsou příliš dobře vybalancované, co se týče palebné síly a energie. Objevil jsem proto způsob, jak si hru modifikovat, aby to byla ta pravá zábava. Bohužel mě to časem přestalo bavit. Samotné arkádové hry mě nikdy moc neoslovovaly. Navíc jsem dostal nový počítač a konečně jsem mohl zase pracovat na operačním systému Windows. Nejednalo se o herní počítač. Onen notebook stěží zvládal několik otevřených stránek v internetovém prohlížeči. I tak jsem experimentoval a snažil se překonat hranice svého počítače.

Nalezl jsem hru jménem Star Trek Online (STO). V onen den, kdy jsem tuto hru objevil, se mi změnil svět. Jednalo se, a stále se jedná, jak název vypovídá, o online hru, takže bez internetového připojení jsem nemohl udělat ani ránu. Vzpomínám si, že stahování hry trvalo strašně dlouho a byl jsem neskutečně nedočkavý. Přešel jsem k založení postavy a bez zaváhání jsem si vybral frakci Federace. Se svou postavou jsem si opravdu vyhrál. Chtěl jsem, aby můj herní charakter vypadal jako má vysněná verze mě samotného.

Pokračovat ve čtení Vesmírná dobrodružství, frustrace a můj kapitánský sen

Stále si vzpomínám na slova mého bývalého šéfa, který mi kdysi dávno řekl, že neumím být diplomatický. Nehodlal nade mnou zlomit hůl a pověděl mi, že je jen otázkou času, kdy se to naučím. Uplynulo několik let a jediné, co jsem se naučil, je, že se umím držet na uzdě před úplnými idioty. Chtěl mě snad zpracovat jako diamant, abych byl dokonalý zaměstnanec? Nebo mě snad chtěl asimilovat do toho korporátního společenstva, abych byl bezduchý robot a neměl vlastní názory? Nejsem v borgském společenstvu, abych si to nechal líbit!

Ano, je to tak! Po více než pěti letech v korporátu vidím většinu zaměstnanců jako bezduché roboty, kteří se jen smějí, vyměňují si zdvořilosti, ale když se nikdo nedívá, nedělá jim problém vymýšlet způsoby, jak někoho podrazit a zároveň z toho něco získat. Mezitím korporátní management sedí v kancelářích nebo u vody u svých vil a vymýšlí strategie, jak své otroky, pardon, zaměstnance, vykořistit ještě více. Omlouvám se, jestli jsem někoho urazil, ale je to tak. Jsem už unavený předstírat, že žijeme ve světě, kde je všechno růžové. Pokud si odmítáte sundat růžové brýle a vnímat realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, to je vaše věc. Já jsem už z toho předstírání vyčerpaný.

Manažeři sklízejí obří profity zatímco zaměstnanci dostávají jen drobky
Pokračovat ve čtení Jsem unavený předstírat
error: Kopírování je zakázáno!