Když jsem v roce 2022 opustil své stabilní zaměstnání, které jsem neměl rád, abych si šel za svým snem a konečně dělal, co mě baví, nepředpokládal jsem, že mě do měsíce vyhodí. V řádu měsíců jsem se dostal do obrovských problémů. Nikde mě nechtěli vzít a účty se hromadily. Neměl jsem přátele, na které bych se obrátil, a propadl jsem do velké deprese. Tak velké, že jsem byl nucen poprvé v životě vyhledat odbornou pomoc.

Dostal jsem se ze všeho až tehdy, kdy se můj bývalý nadřízený nade mnou smiloval a vzal mě nazpátek. Opět jsem byl nucen pracovat pro korporát, co jsem nenáviděl, a byl jsem povinen se denně přetvařovat. Celé utrpení trvalo něco přes dva roky. Tentokrát mě ale vyhodili oni za něco, co jsem neudělal. Potřebovali však obětního beránka, a protože jsem se v kanceláři stal nežádoucí entitou, která hlasitě vyjadřovala své názory na nelogické postupy a procedury, které korporát zaváděl, musel jsem jít. Opět jsem skončil tam, kde jsem předtím byl. Bohužel se obávám toho, že se historie znovu opakuje.

Od začátku roku 2025 se usilovně snažím najít si práci, ale jediné, co dostávám, jsou odmítavé e-maily, nebo totální ignor. Zaregistroval jsem, že jsem v průběhu měsíce dubna už ani tak nebyl zapálený do hledání nového otroctví práce. Ztratil jsem motivaci se snažit; nebaví mě psát motivační dopisy na míru pracovním nabídkám a lézt firmám do zadku. Nebaví mě vytvářet tucet verzí životopisu, abych u každé pozice podchytil své klíčové vlastnosti, po kterých dychtí. Vysoce mě stresuje, když si čtu e-maily, jejichž obsahem je to, že firma našla někoho lepšího a já jsem kus hovna.

Pokud jde o blízké přátele a kamarády, pár jich mám, ale osobně jsem je neviděl buď celé měsíce, roky, nebo vůbec. A rodina? V mé rodině panuje tvrzení, že psychické problémy jsou pro narušené lidi. Matka do mě neustále hustí, že jsem chlap a ať se vzmužím. Ono je těžké být silný muž, když jsem si vědom nejen svých současných problémů, ale i problémů budoucna.

Na svých ramenou budu v řádech let nosit obrovské břímě. Když jsem své problémy konzultoval s umělou inteligencí, došlo mi, že tak silný nejsem. Být na všechno sám, nemít žádnou podporu a nemít nikoho, s kým bych své těžkosti sdílel, je ohromně obtížné. Mnoho lidí si to neuvědomuje – jak na internetu, tak i v mém okolí. Už od malička jsem byl veden k tomu, abych ve všech ohledech myslel několik kroků dopředu. Dokážu si dát dohromady celý obrázek, zatímco ostatní, se kterými se bavím, vidí jen část obrázku. Frustrující je i to, že i když se snažím ostatním vysvětlit, co mě v budoucnosti čeká, co čeká celou mou rodinu, na kterou se mimochodem absolutně nemohu v ničem spolehnout, mám pocit, že nikdo nedokáže pochopit mou perspektivu.

Můj spánkový rytmus je také hodně rozhozený. Celé dny a večery trávím u počítače hraním her, nebo děláním něčeho produktivního. Píšu si články na blog do zásoby, streamuju na Twitchi, nebo si stříhám klipy ze streamů a sdílím je na sociální sítě.

Třeba teď je skoro šest hodin ráno, vůbec jsem nespal a celou noc jsem probděl. Provedl jsem pravidelnou hygienu až tehdy, kdy se začalo rozednívat, což je u mě celkem hodně divný. Dost často se teď také stává, že celé dny prospím a vzbudím se až na večer. V důsledku toho mám vždy ze sebe špatný pocit, že jsem zabil celý den spánkem, a navíc mám problém s vyváženou stravou. Skoro vůbec nejím, a pokud ano, tak jsem schopný do sebe dostat snídani, oběd i večeři najednou, a to ještě na noc.

Pokračování textu Návrat staré známosti – deprese