Chyboval jsem. A to hodně! Myslel jsem si, že můžu vyřešit záhadu a policie mě za to ještě odmění potleskem. Šeredně jsem se mýlil.
Bydlím v bytovém domě se třemi vchody, přičemž v každém vchodu je šest bytů; je proto logické tvrdit, že se sousedé znají celkem dobře. Zvlášť když každý byt má tenké zdi. To, co občas slyším, je skutečně zážitek. Ovšem nedávno jsem se setkal s velice vážným sousedským problémem – někdo mi vykradl sklepní kóji.
Měl jsem podezření, kdo to mohl udělat, neboť v mém vchodě není moc podezřelých osob, které by byly schopné takového činu. Jednak je znám a jednak jsem si za celé roky, co tu bydlím, o nich udělal dobrý obrázek. Samozřejmě se mohu mýlit. Nikomu nelze vidět do hlavy a zjistit, co si dotyčný skutečně myslí vs. jak jedná.
Avšak nade mnou bydlí romská rodina se šesti dětmi a jejich rodinná dramata musí občas řešit městská policie. Zvláště v pozdních nočních hodinách. Nejen ve vchodě, ale i v celém domě mají svou reputaci. Já osobně se s nimi snažím nijak nebavit. Nemám zájem s nimi mít cokoliv společného. Pokud je potkám na chodbě nebo poblíž domu, slušně pozdravím, a tím všechny mé interakce končí.
Když jsem ale 2. února zjistil, že mi byl vykraden sklep, byl jsem si jistý, že vím, kdo to udělal. Přirozeně jsem byl hodně naštvaný. Kdo by nebyl? Měl jsem ve sklepě uložené věci v hodnotě přibližně deseti tisíc korun. Jednalo se o krabice plné drogerie, které jsem fasoval v bývalé práci a které mi měly vydržet několik dalších měsíců, možná i roků. Byly to prací gely, tablety do myčky, aviváže, prostředky na mytí nádobí, kanystry čisticích prostředků na vytírání, zubní pasty, voňavky jak pro muže, tak i pro ženy, voňavky do bytu, prostředky na holení a podobně. Jediné, co mi zůstalo, byly skoro tři krabice plné dámských vložek.
Zloděj si dal skutečnou práci, aby vybral všechno ze všech krabic a nechal mi pouze ty vložky. Krabice mi zůstaly, jejich obsah bohužel ne. Na místě také nechal poničené kartony, které spojovaly několik aviváží a čisticích prostředků dohromady.
Chyba v úsudku
V tuto chvíli jsem udělal velkou chybu. Měl jsem zavolat policii, ale místo toho jsem se rozhodl, že si pachatele najdu sám. Byl jsem rozzlobený a nechtěl jsem se na nikoho spoléhat, protože kdykoliv jsem se v minulosti na někoho spoléhal, ve výsledku jsem byl zklamaný.
Blíže jsem se podíval na dřevěné dveře od mé sklepní kóje. Nebyla na nich žádná známka poškození. Podíval jsem se na samotný zámek a konečně jsem našel způsob, jakým se zloděj dostal dovnitř. Musel použít šroubovák! Očko, na kterém visí zámek, bylo částečně vyšroubované z rámu dveří. Nemusel jsem ani použít šroubovák, abych zjistil, že lze velice dobře vyndat.
Vyhodil jsem prázdné krabice a roztrhané kartony, prozkoumal tašky s bezcennými věcmi, o které zloděj asi neměl zájem, a proto mi je nechal, opravil očko se zámkem a pro jistotu jsem jej přišrouboval ke dveřím dalšími dvěma šrouby. Ještě ten samý den jsem šel do železářství a koupil si silný ocelový řetěz s dalším zámkem. Tento řetěz jsem přehodil přes ventilační díru nad dveřmi, provlékl jej přes dřevěná žebra na dveřích a uzamkl zámkem.
Nebyl jsem vykraden poprvé
Okamžitě jsem šel za předsedou domu a oznámil mu krádež v mé sklepní kóji. Protože toto není poprvé, co se někdo do mého sklepa dostal – asi před čtyřmi lety mi někdo ukradl koloběžku, – věřil jsem, že bude stejně odhodlaný najít viníka jako já.
Jelikož jsem si v předchozích letech na schůzích domu vynutil, aby se nainstaloval kamerový systém vzhledem k mé krádeži koloběžky, kamerový systém byl také eventuálně nainstalován. Požádal jsem předsedu domu, aby se podíval na záznamy z kamer. Bohužel problémem bylo, že jsem neznal přibližné datum krádeže. Od Vánoc 2024 do začátku února 2025 jsem se do sklepa ani nepodíval.
Pan předseda mi s lítostí řekl, že nemá čas si procházet záznamy za dva měsíce, a poskytl mi přístup do kamerového systému. Seděl jsem několik dní, pár hodin denně, u kamer a vehementně sledoval veškerou aktivitu za předchozí dva měsíce.
Našel jsem zloděje
A najednou jsem to viděl! Hned po Vánocích se začal objevovat ve sklepě squatter, který tam dost často přespával. Shodou náhod přespával v kóji, která sousedí s mou, a je volně dostupná, protože není nijak zabezpečená zámkem. Přišlo mi také zajímavé, že tato kóje patří problémovému sousedovi shora.
Sledoval jsem veškerou jeho aktivitu. Většinou se objevoval v pozdních nočních hodinách, choval se podezřele, občas se díval na samotnou kameru v domnění, že si není jistý, jestli ho nahrává, a obvykle odcházel v brzkých ranních hodinách s plným batohem a taškami, které předtím neměl.
Netrvalo mi dlouho, než jsem odhalil, že tento squatter je známý či kamarád onoho souseda. Dost často do jeho sklepní kóje chodili společně s pivem v ruce. Také jsem viděl záznam, na kterém si onen squatter nesl do sklepa matraci, která je tam dodnes.
Těsně před Silvestrem 2024 se objevily ve sklepě dvě ženy, které si zprvu nenesly nic, ale asi o čtvrt hodiny později si odnášely mnoho pytlů a tašek, ve kterých byly po přiblížení záznamu jasně vidět některé mé věci.
Příprava na podání trestního oznámení
Všechny záznamy, na kterých jsem viděl jakýkoli podezřelý pohyb a aktivity squattera, jak si odnáší plné tašky, jsem si samozřejmě uložil na flash disk. Rovněž jsem nezapomněl na záznam dvou žen. Také jsem vypracoval detailní zprávu pro policii, obsahující všechny informace: odcizené věci, všechny aktivity, které jsem udělal poté, co jsem odhalil krádež, a na závěr jsem požádal o vyšetření případu a předvolání mého souseda, který, jak se zdálo, hrál vedlejší roli v této krádeži. Domníval jsem se, že soused byl při nejmenším komplic, neboť jsem ho nikdy neviděl odnášet tašky v podezřelém stylu, jako je odnášel squatter a ty ženy.
Ke zprávě jsem také připojil všechny záznamy z kamer, fotografie, jak jsem opravil zámek a přidal na něj dodatečné zabezpečení, a také jak vypadá sklepní kóje souseda. Bohužel jsem nedokázal připojit fotografie, jak můj sklep vypadal na začátku února, protože jsem si je v návalu vzteku zapomněl vyfotit.
Má první návštěva policejní stanice
Chtěl jsem městské policii tento incident nahlásit, ale nechtěl jsem tam chodit s prázdnými rukami. Byl jsem si jistý, že všechno, co jsem nalezl během své investigace, jim jejich práci náramně zjednoduší. Opak byl ale pravdou.
Poprvé jsem něco hlásil na policii. Šel jsem na jejich stanici a uvítala mě velice hrubá postarší recepční. Pozdravila mě a ne příliš mile se mě zeptala, co si přeji. Naproti ní byli samotní policisté. Všichni se mě ptali na otázky typu, co, kdy a kde bylo ukradeno, jestli mám nějaké důkazy, a já jim s jistotou odpovídal.
Pak se objevila mladá slečna, zhruba v mém věku, a byla ještě hrubší než samotná recepční. Velice důrazným tónem mi sdělila, že mě nedokážou pomoct, protože jsem je jednak nezavolal, jednak jsem manipuloval s místem činu a jednak jsem přišel pozdě. Pokorně jsem tento argument přijal, protože měla pravdu. Měl jsem však problém se stylem, jakým mi tuto informaci podala. Už jsem měl na jazyku poznámku, že bych ocenil profesionální jednání, ale nakonec jsem svoje slova polkl, protože jsem nebyl v pozici, abych se s někým hádal. Pak ale následovalo něco, co jsem absolutně nečekal.
Zatímco si policista u počítače prohlížel záznamy z mnou doporučeného data, kdy jsem se domníval, že ke krádeži došlo, mladá slečna mě osočila z možnosti, že jsem mohl záznamy zfalšovat, nebo ještě hůř, že jsem mohl zfalšovat celou situaci. Jinými slovy mě naznačila, že se domnívá, že jsem si mohl sám vykrást sklep a pokoušel jsem se to hodit na svého souseda. Snažil jsem se jednat diplomaticky a nenechat se vyprovokovat. Odpověděl jsem jí, že vzhledem k frekvenci, jak často městská policie zasahuje v našem domě kvůli sousedovi, a jaké problémy dělá, docela se divím, že mě z něčeho takového osočuje.
UNO Reverse!
Ve finále se vše obrátilo proti mně. Bylo mi oznámeno, že mi nedokážou pomoct. Důvodů měli hned několik: krádež jsem nenahlásil okamžitě a manipuloval jsem s místem činu. Policisté nemohou přijít za sousedem, nebo identifikovat squattera, protože nemají lepší důkaz, že ty věci, které si odnášel, byly skutečně moje. Také mi bylo vyřčeno, že je protizákonné, že jsem se vůbec díval na záznamy kamer, protože ke kamerám nemám mít absolutně žádný přístup. V tomto momentě mi bleskla hlavou myšlenka, že jsou docela pokrytci, když mi vytýkají, že nemám mít záznamy, ale i tak se je prohlíželi.
Absolutní neochota cokoliv řešit
Domníval jsem se, že si ani nic z mé flashky nestáhli. Byl jsem si naprosto jistý, že zprávu, co jsem sepsal, a na kterou jsem opakovaně upozorňoval, si ani nepřečetli. S myšlenkou, že se mi mé nezákonně odcizené věci v hodnotě téměř deseti tisíc korun nevrátí, jsem začal zkoumat své možnosti. Zeptal jsem se, jestli si mohu do své sklepní kóje nainstalovat svou bezpečnostní kameru. Dostal jsem poněkud neuspokojivou odpověď: mohu, ale potřebuji souhlas předsedy domu.
Odcházel jsem vysoce zklamaný a naštvaný. Někdo mi vykradl sklep, já si dal práci a shromáždil všechny důkazy, abych policii ušetřil čas i práci, a nakonec jsem já ten špatný? Mezitím si může zloděj užívat mých pracích gelů, aviváží a voňavek, které jsem si musel se slevou ve firmě zaplatit? Kde je spravedlnost? Respektuji jejich vysvětlení, jak a proč jsem chyboval. Nerespektuji však, že se ke mně otočili zády, nic si nestáhli a neprokázali žádnou iniciativu k bližšímu vyšetření tohoto případu, ani identifikaci onoho squattera. Chápu, že policie má své postupy a že jsem udělal chybu, když jsem vše nenahlásil hned. Na druhou stranu jsem očekával alespoň nějakou snahu situaci řešit.
Opět jsem byl zklamaný
Celý incident ve mně vzbuzuje silnější pocit, že se policii nedá věřit, a že všechny ty řeči, které kolem nich kolují, jsou pravda. Tedy alespoň u nás ve městě.
Jak se mohu cítit bezpečně, když zlodějům jejich krádeže projdou bez sebemenšího trestu? Jak mohu pociťovat spravedlnost, když pokud bych se zloděje pokusil chytit vlastní taktikou a s pomocí vlastních zdrojů, nakonec já skončím jako ten špatný? Jak mohu s klidným svědomím opouštět byt a nestrachovat se, že mi jej někdo vykrade navzdory faktu, že mám doma bezpečnostní kameru, která mi ale moc nepomůže, když zloděj může provést trestný čin, zmizet někam daleko a policie se ani nebude snažit jej vypátrat?
Zase bych se rád vrátil k výroku, který jsem zmínil na začátku – nerad se spoléhám na ostatní. Opět jsem se utvrdil ve svém přesvědčení, že spoléhat se na někoho je jako spoléhat se na Dobbyho, že by někdy vrátil ponožku zpátky majiteli.