Chyboval jsem. A to hodně! Myslel jsem si, že můžu vyřešit záhadu a policie mě za to ještě odmění potleskem. Šeredně jsem se mýlil.
Bydlím v bytovém domě se třemi vchody, přičemž v každém vchodu je šest bytů; je proto logické tvrdit, že se sousedé znají celkem dobře. Zvlášť když každý byt má tenké zdi. To, co občas slyším, je skutečně zážitek. Ovšem nedávno jsem se setkal s velice vážným sousedským problémem – někdo mi vykradl sklepní kóji.
V roce 2014 jsem byl už plnohodnotným fanouškem Star Treku. Již jsem zhlédl všechny filmy a seriály a přirozeně jsem toužil po něčem víc. Chtěl jsem si život ve Hvězdné flotile zažít na vlastní kůži. Hledal jsem proto různé hry a několik jsem jich našel. Jelikož jsem tehdy fungoval na Linuxu, mé možnosti byly velice omezené, ale i tak se mi podařilo najít jednu hru, kterou jsem denně hrál. Byla to arkádová hra a jmenovala se Star Voyager. Přišlo mi však, že jednotlivé lodě ve hře nejsou příliš dobře vybalancované, co se týče palebné síly a energie. Objevil jsem proto způsob, jak si hru modifikovat, aby to byla ta pravá zábava. Bohužel mě to časem přestalo bavit. Samotné arkádové hry mě nikdy moc neoslovovaly. Navíc jsem dostal nový počítač a konečně jsem mohl zase pracovat na operačním systému Windows. Nejednalo se o herní počítač. Onen notebook stěží zvládal několik otevřených stránek v internetovém prohlížeči. I tak jsem experimentoval a snažil se překonat hranice svého počítače.
Nalezl jsem hru jménem Star Trek Online (STO). V onen den, kdy jsem tuto hru objevil, se mi změnil svět. Jednalo se, a stále se jedná, jak název vypovídá, o online hru, takže bez internetového připojení jsem nemohl udělat ani ránu. Vzpomínám si, že stahování hry trvalo strašně dlouho a byl jsem neskutečně nedočkavý. Přešel jsem k založení postavy a bez zaváhání jsem si vybral frakci Federace. Se svou postavou jsem si opravdu vyhrál. Chtěl jsem, aby můj herní charakter vypadal jako má vysněná verze mě samotného.
Stále si vzpomínám na slova mého bývalého šéfa, který mi kdysi dávno řekl, že neumím být diplomatický. Nehodlal nade mnou zlomit hůl a pověděl mi, že je jen otázkou času, kdy se to naučím. Uplynulo několik let a jediné, co jsem se naučil, je, že se umím držet na uzdě před úplnými idioty. Chtěl mě snad zpracovat jako diamant, abych byl dokonalý zaměstnanec? Nebo mě snad chtěl asimilovat do toho korporátního společenstva, abych byl bezduchý robot a neměl vlastní názory? Nejsem v borgském společenstvu, abych si to nechal líbit!
Ano, je to tak! Po více než pěti letech v korporátu vidím většinu zaměstnanců jako bezduché roboty, kteří se jen smějí, vyměňují si zdvořilosti, ale když se nikdo nedívá, nedělá jim problém vymýšlet způsoby, jak někoho podrazit a zároveň z toho něco získat. Mezitím korporátní management sedí v kancelářích nebo u vody u svých vil a vymýšlí strategie, jak své otroky, pardon, zaměstnance, vykořistit ještě více. Omlouvám se, jestli jsem někoho urazil, ale je to tak. Jsem už unavený předstírat, že žijeme ve světě, kde je všechno růžové. Pokud si odmítáte sundat růžové brýle a vnímat realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, to je vaše věc. Já jsem už z toho předstírání vyčerpaný.
Manažeři sklízejí obří profity zatímco zaměstnanci dostávají jen drobky
