Stále si vzpomínám na slova mého bývalého šéfa, který mi kdysi dávno řekl, že neumím být diplomatický. Nehodlal nade mnou zlomit hůl a pověděl mi, že je jen otázkou času, kdy se to naučím. Uplynulo několik let a jediné, co jsem se naučil, je, že se umím držet na uzdě před úplnými idioty. Chtěl mě snad zpracovat jako diamant, abych byl dokonalý zaměstnanec? Nebo mě snad chtěl asimilovat do toho korporátního společenstva, abych byl bezduchý robot a neměl vlastní názory? Nejsem v borgském společenstvu, abych si to nechal líbit!
Ano, je to tak! Po více než pěti letech v korporátu vidím většinu zaměstnanců jako bezduché roboty, kteří se jen smějí, vyměňují si zdvořilosti, ale když se nikdo nedívá, nedělá jim problém vymýšlet způsoby, jak někoho podrazit a zároveň z toho něco získat. Mezitím korporátní management sedí v kancelářích nebo u vody u svých vil a vymýšlí strategie, jak své otroky, pardon, zaměstnance, vykořistit ještě více. Omlouvám se, jestli jsem někoho urazil, ale je to tak. Jsem už unavený předstírat, že žijeme ve světě, kde je všechno růžové. Pokud si odmítáte sundat růžové brýle a vnímat realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, to je vaše věc. Já jsem už z toho předstírání vyčerpaný.
Když nad tím ale hlouběji přemýšlím, z jisté perspektivy jsem robot bez názorů. Potřebuji peníze, abych přežil. Potřebuji peníze, abych dostal zdravotní pomoc v případě nouze. Potřebuji peníze, abych důstojně umřel. Nemluvě o těch „hrdých“ matkách, které tvrdí, že děti jsou největší poklad, ale za zavřenými dveřmi na své „miláčky“ řvou. Nebo ještě hůř, nestarají se o ně a nakonec tyto „poklady“ skončí v dětských domovech. Mám na mysli matky, které hlásají, že děti jsou smysl života, tvrdí, že je sobecké nemít děti, ale zároveň odmítají připustit, že právě ony jsou sobecké, když si myslí, že existují lidé, kteří mají sotva co do pusy a úmyslně nechtějí mít děti, protože vědí, že by se o ně nedokázali postarat.
Potřebuji peníze na všechno. A kdo mi je může dát? Pouze management, který rozdává drobky, ale sám má peněz jako šlupek. Management rozhoduje o tom, kdo kolik dostane. Každý kvartál, každý rok firmy hlásají, že se jim strašně moc dobře dařilo, ale na zvýšení platů zaměstnanců, kteří jsou právě zodpovědní za tyto skvělé výsledky, najednou peníze nejsou. Není to trochu divné? Samozřejmě teď bych mohl předstírat, že si to zvýšení platu nezasloužím, protože jsem se nesnažil dost – že jsem nevylétl se svým výkonem a efektivností až do delta kvadrantu. To je ale lež, kterou si až příliš mnoho lidí říká, aby si nějakým způsobem odůvodnili, že nedostanou přidáno, a snažili se ještě víc, aby nevědomky velkým manažerům vydělali na nové auto.
Hlavně odmítám předstírat, kdo jsem. Na začátku tohoto příspěvku jsem se zmínil o svém nadřízeném, který chtěl „vylepšit“ mé chování a přístup k ostatním. Jak mám ale být diplomatický a zdvořilý k někomu, kdo si vylije na počítač smetanu a ztuhlé kousky se snaží z portů „vyčistit“ nůžkami, které mi ještě drze vzal ze stolu? Jak mám být chápavý k někomu, kdo si do firemního počítače stáhne celé gigabity porna, i když moc dobře ví, že se to nesmí, a pak na mě nadává, proč mu tyto „pracovní materiály“ nejsem schopen přenést do nového počítače? Jak mám nevybuchnout během meetingu, na kterém mě chtějí vyhodit za problém, který jsem nezpůsobil?
Jak se mám usmívat jako sluníčko na drogách na lidi, kteří se tváří jako největší kamarádi, ale vůbec mi s ničím nepomůžou, i když jim zaplatím, byť se jedná o zhlédnutí jednoho krátkého videa a žádost o zpětnou vazbu? Oh, ano, máš strašně moc práce, když nejsi schopná během tří týdnů poskytnout feedback na několikaminutové video, i když jsem ti zaplatil za tvou „konzultaci“, kterou de facto sama nabízíš.
Jak mohu vystupovat se svou pravou osobností – s tím, kdo jsem v komunitním chatu na streamu, když jsou lidi strašně přecitlivělí? Nejlepší je, že streamer se pyšní tím, že bere zpětnou vazbu a má rád drzý humor, ale bohužel realita to příliš nereflektuje. Nemám smysl pro humor a jsem občas hodně drzý, ale samozřejmě toto je nepřijatelné chování, a proto si zasloužím time-out od chatu nebo rovnou ban.
Jsem unavený předstírat a hrát si na někoho, kým nejsem. Neustále mám pocit, že kamkoliv přijdu nebo kdekoliv vystupuji, musím si hrát na nejmilejšího člověka pod sluncem, protože je daleko lepší se usmívat jako sériový vrah, než říkat skutečné názory, že? Pro mě ne. Já bych nejradši byl ve společnosti lidí, kteří si říkají to, co si skutečně myslí, a nehrají žádné psychologické hry. Uh, žít ve světě Star Treku, tak strašně moc bych rád žil mezi Betazoidy. Betazoidi jsou telepatičtí, empatičtí – dokážou číst myšlenky jiných, díky čemuž nemusí nikdo maskovat své skutečné záměry nebo krýt své pravé názory.
A že si o mně někdo myslí, že jsem idiot? Víte co? Je mi to upřímně jedno. Moje mladší já by se hroutilo, kdyby zjistilo, že ho nikdo nemá rád, ale moje současné já? Tomu je to jedno a má to (víte kde). Už dávno jsem přestal hodnotit sebe podle toho, co si kdo o mně myslí. Věřím, že tam někde ve světě je někdo, kdo je stejný idiot jako já, a to mě alespoň trochu uklidňuje a utvrzuje v tom, že je zbytečné si hrát na někoho, kým nejsem a ani nechci být.