Když jsem v roce 2022 opustil své stabilní zaměstnání, které jsem neměl rád, abych si šel za svým snem a konečně dělal, co mě baví, nepředpokládal jsem, že mě do měsíce vyhodí. V řádu měsíců jsem se dostal do obrovských problémů. Nikde mě nechtěli vzít a účty se hromadily. Neměl jsem přátele, na které bych se obrátil, a propadl jsem do velké deprese. Tak velké, že jsem byl nucen poprvé v životě vyhledat odbornou pomoc.

Dostal jsem se ze všeho až tehdy, kdy se můj bývalý nadřízený nade mnou smiloval a vzal mě nazpátek. Opět jsem byl nucen pracovat pro korporát, co jsem nenáviděl, a byl jsem povinen se denně přetvařovat. Celé utrpení trvalo něco přes dva roky. Tentokrát mě ale vyhodili oni za něco, co jsem neudělal. Potřebovali však obětního beránka, a protože jsem se v kanceláři stal nežádoucí entitou, která hlasitě vyjadřovala své názory na nelogické postupy a procedury, které korporát zaváděl, musel jsem jít. Opět jsem skončil tam, kde jsem předtím byl. Bohužel se obávám toho, že se historie znovu opakuje.

Od začátku roku 2025 se usilovně snažím najít si práci, ale jediné, co dostávám, jsou odmítavé e-maily, nebo totální ignor. Zaregistroval jsem, že jsem v průběhu měsíce dubna už ani tak nebyl zapálený do hledání nového otroctví práce. Ztratil jsem motivaci se snažit; nebaví mě psát motivační dopisy na míru pracovním nabídkám a lézt firmám do zadku. Nebaví mě vytvářet tucet verzí životopisu, abych u každé pozice podchytil své klíčové vlastnosti, po kterých dychtí. Vysoce mě stresuje, když si čtu e-maily, jejichž obsahem je to, že firma našla někoho lepšího a já jsem kus hovna.

Pokud jde o blízké přátele a kamarády, pár jich mám, ale osobně jsem je neviděl buď celé měsíce, roky, nebo vůbec. A rodina? V mé rodině panuje tvrzení, že psychické problémy jsou pro narušené lidi. Matka do mě neustále hustí, že jsem chlap a ať se vzmužím. Ono je těžké být silný muž, když jsem si vědom nejen svých současných problémů, ale i problémů budoucna.

Na svých ramenou budu v řádech let nosit obrovské břímě. Když jsem své problémy konzultoval s umělou inteligencí, došlo mi, že tak silný nejsem. Být na všechno sám, nemít žádnou podporu a nemít nikoho, s kým bych své těžkosti sdílel, je ohromně obtížné. Mnoho lidí si to neuvědomuje – jak na internetu, tak i v mém okolí. Už od malička jsem byl veden k tomu, abych ve všech ohledech myslel několik kroků dopředu. Dokážu si dát dohromady celý obrázek, zatímco ostatní, se kterými se bavím, vidí jen část obrázku. Frustrující je i to, že i když se snažím ostatním vysvětlit, co mě v budoucnosti čeká, co čeká celou mou rodinu, na kterou se mimochodem absolutně nemohu v ničem spolehnout, mám pocit, že nikdo nedokáže pochopit mou perspektivu.

Můj spánkový rytmus je také hodně rozhozený. Celé dny a večery trávím u počítače hraním her, nebo děláním něčeho produktivního. Píšu si články na blog do zásoby, streamuju na Twitchi, nebo si stříhám klipy ze streamů a sdílím je na sociální sítě.

Třeba teď je skoro šest hodin ráno, vůbec jsem nespal a celou noc jsem probděl. Provedl jsem pravidelnou hygienu až tehdy, kdy se začalo rozednívat, což je u mě celkem hodně divný. Dost často se teď také stává, že celé dny prospím a vzbudím se až na večer. V důsledku toho mám vždy ze sebe špatný pocit, že jsem zabil celý den spánkem, a navíc mám problém s vyváženou stravou. Skoro vůbec nejím, a pokud ano, tak jsem schopný do sebe dostat snídani, oběd i večeři najednou, a to ještě na noc.

Snídaně, oběd i večeře 25. dubna – den, kdy jsem měl svátek
Pokračovat ve čtení Návrat staré známosti – deprese


Moje čtečka oblíbených blogů obsahovala desítky odkazů jak na české, tak i zahraniční stránky. Příležitostně jsem přidal další odkazy. Velice rád jsem si četl blogy, které mě svým obsahem zajímaly. Naneštěstí čas má na každého jiný efekt. Přišlo mi zvláštní, že sleduji tolik blogů a i přesto se v mém feedu pravidelně objevují články jen z několika z nich. Jelikož jsem už celá léta nedělal čistku tohoto seznamu, využil jsem své kuriozity a provedl menší úklid.

Pokračovat ve čtení Blogeři a blogerky, kdepak jste?

Stále si vzpomínám na slova mého bývalého šéfa, který mi kdysi dávno řekl, že neumím být diplomatický. Nehodlal nade mnou zlomit hůl a pověděl mi, že je jen otázkou času, kdy se to naučím. Uplynulo několik let a jediné, co jsem se naučil, je, že se umím držet na uzdě před úplnými idioty. Chtěl mě snad zpracovat jako diamant, abych byl dokonalý zaměstnanec? Nebo mě snad chtěl asimilovat do toho korporátního společenstva, abych byl bezduchý robot a neměl vlastní názory? Nejsem v borgském společenstvu, abych si to nechal líbit!

Ano, je to tak! Po více než pěti letech v korporátu vidím většinu zaměstnanců jako bezduché roboty, kteří se jen smějí, vyměňují si zdvořilosti, ale když se nikdo nedívá, nedělá jim problém vymýšlet způsoby, jak někoho podrazit a zároveň z toho něco získat. Mezitím korporátní management sedí v kancelářích nebo u vody u svých vil a vymýšlí strategie, jak své otroky, pardon, zaměstnance, vykořistit ještě více. Omlouvám se, jestli jsem někoho urazil, ale je to tak. Jsem už unavený předstírat, že žijeme ve světě, kde je všechno růžové. Pokud si odmítáte sundat růžové brýle a vnímat realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, to je vaše věc. Já jsem už z toho předstírání vyčerpaný.

Manažeři sklízejí obří profity zatímco zaměstnanci dostávají jen drobky
Pokračovat ve čtení Jsem unavený předstírat
error: Kopírování je zakázáno!