Sobota, tři hodiny ráno. Měl bych jít spát, ale proč? Vždyť nikam nevstávám. Sedím ve svém křesle hned vedle otevřených dveří na balkon, mám zavřené oči a jen poslouchám zvuk dopadajících kapek na parapety a okap, který je vede do hlubin země. Cítím, jak je venku jiný vzduch. Kéž by tak bylo furt. A protože se blíží podzim – doba plná dešťů, Halloweenu, dýní, teplého oblečení a odpoledních seancí, kdy budu sledovat za oknem déšť, zatímco budu pít horké kakao – dělá mi to radost.
Má přibližná představa o dokonalém trávení podzimních deštivých dní
Chci si něco přečíst. Beru do ruky iPad a zjišťuji, že Wil Wheaton publikoval nový článek na svém blogu. Bojuje s tvůrčí krizí. To máme společné. Také mnohdy otevřu textový editor v domnění, že mě pohltí múza a já napíšu něco úžasného. Často je to právě naopak. Mnohdy se stává, že se mi v hlavě urodí nápad, první věta článku nebo povídky, ale jakmile zapnu počítač a editor, je to pryč.
Po sérii incidentů, které se mi přihodily, a zhlédnutí několika desítek autentických videí paranormálních jevů jsem došel k závěru, že bych měl přehodnotit svůj názor na posmrtný život. Jak se duchové objevují, co rádi dělají a jaké s nimi mám zkušenosti – to se dočtete v tomto článku.
Na duchy a jiné nadpřirozené jevy jsem nikdy moc nevěřil. Vždy jsem si myslel, že vše má své logické nebo vědecké vysvětlení. Ovšem do té doby, než jsem objevil YouTube kanál s názvem „BizzareBub“. Jediný takřka autentický kanál, jehož obsahem jsou paranormální videa, který znám. Strávil jsem hodiny sledováním všech videí na tomto kanále a byl jsem nucen částečně přehodnotit své přesvědčení o tom, že duchové a paranormální jevy neexistují. Také k tomu přispěly svou měrou incidenty, které jsem v průběhu minulých let zažil, ale tehdy jsem jim nepřikládal žádný význam. Dnes vím, že tyto incidenty nebyly jen krátkodobým pomatením mých smyslů, ale něčím víc.
Na základě pozorování záznamů z videokamer, videoreportů z prozkoumávání opuštěných budov v pozdních hodinách nebo sledování videí pořízených za úplně jiným účelem jsem si dokázal udělat svůj obrázek, jací duchové v podstatě jsou. U téměř všech případů jsou behaviorální aspekty duchů takřka stejné.
Jak se duch projevuje?
Jako malé děti jsme si mysleli, že duchové vypadají jako transparentní nehumanoidní bytosti, které se vznášejí podobně jako mráček na obloze. Televize a rodiče nám vštěpovali do hlavy, že jsou přátelští a nic nám neudělají, ačkoliv přirozeně je zde důvod se bát. Představa mít bubáka pod postelí, který vyleze vždy, když usneme nebo jsme otočeni na druhou stranu, není nikdy příjemná. V dospělosti, kdy jsme už vyzrálejší, je tato představa i nadále nesnesitelná. Tato mylná přesvědčení však byla omylem!
Podle videí, která jsem viděl, se přízraky nejčastěji manifestují jako temné stíny, které pozorují živé někde v pozadí a z dohledu. Stydlivě a blesknutím oka se vypaří, kdykoliv mohou být spatřeny. Také jsem viděl bledé bytosti, jež měly podivně znetvořený obličej, nebo naopak obličej neměly žádný. Nejvíce mě vyděsil pohled na vysokého „Ježíše“, který okupoval kuchyni v jedné domácnosti.
Domnívám se, že jsem musel být pořádně „delulu“, když jsem si seriózně myslel, že zvládnu současně aktivně pracovat na blogu, streamovat na Twitchi a do toho tvořit videa na YouTube. Dosud jsem se tak nějak držel pravidelného streamování. Snažil jsem se každou neděli, středu a pátek hrát hry, komunikovat s obecenstvem, občas pouštět zajímavá videa a reagovat na ně. Bohužel po incidentu, který se stal relativně nedávno, mám nyní o sobě pochyby, jestli má cenu pokračovat. Samozřejmě mám i další důvody, proč bych měl streamování zabalit, ale na druhou stranu mě to baví, i když v tom nijak nevynikám oproti jiným streamerům.
Vždycky mě spíš bavilo psát texty než v reálném čase komunikovat s publikem, které ani neznám. Ačkoliv to může znít jako známka schizofrenie, psaní se hodně podobá povídání si sám se sebou. Vím, co chci sdělit, a případně mám možnost celou myšlenku kompletně přepsat, dokud mi nevyzní přesně tak, jak si přeji. Při streamování taková možnost není. Když řeknu něco hloupého, už to nejde smazat.
Největším důvodem, proč mám nyní o sobě pochyby, jsou bezpochyby potenciální konflikty s lidmi. Sám jsem se při mnoha příležitostech přesvědčil, že v internetovém světě se nedá nikomu věřit. Nic není růžové, jak se zdá. Jeden takový incident jsem zažil nedávno, přesněji v posledním červnovém týdnu 2025.
Když jsem v roce 2022 opustil své stabilní zaměstnání, které jsem neměl rád, abych si šel za svým snem a konečně dělal, co mě baví, nepředpokládal jsem, že mě do měsíce vyhodí. V řádu měsíců jsem se dostal do obrovských problémů. Nikde mě nechtěli vzít a účty se hromadily. Neměl jsem přátele, na které bych se obrátil, a propadl jsem do velké deprese. Tak velké, že jsem byl nucen poprvé v životě vyhledat odbornou pomoc.
Dostal jsem se ze všeho až tehdy, kdy se můj bývalý nadřízený nade mnou smiloval a vzal mě nazpátek. Opět jsem byl nucen pracovat pro korporát, co jsem nenáviděl, a byl jsem povinen se denně přetvařovat. Celé utrpení trvalo něco přes dva roky. Tentokrát mě ale vyhodili oni za něco, co jsem neudělal. Potřebovali však obětního beránka, a protože jsem se v kanceláři stal nežádoucí entitou, která hlasitě vyjadřovala své názory na nelogické postupy a procedury, které korporát zaváděl, musel jsem jít. Opět jsem skončil tam, kde jsem předtím byl. Bohužel se obávám toho, že se historie znovu opakuje.
Od začátku roku 2025 se usilovně snažím najít si práci, ale jediné, co dostávám, jsou odmítavé e-maily, nebo totální ignor. Zaregistroval jsem, že jsem v průběhu měsíce dubna už ani tak nebyl zapálený do hledání nového otroctví práce. Ztratil jsem motivaci se snažit; nebaví mě psát motivační dopisy na míru pracovním nabídkám a lézt firmám do zadku. Nebaví mě vytvářet tucet verzí životopisu, abych u každé pozice podchytil své klíčové vlastnosti, po kterých dychtí. Vysoce mě stresuje, když si čtu e-maily, jejichž obsahem je to, že firma našla někoho lepšího a já jsem kus hovna.
Pokud jde o blízké přátele a kamarády, pár jich mám, ale osobně jsem je neviděl buď celé měsíce, roky, nebo vůbec. A rodina? V mé rodině panuje tvrzení, že psychické problémy jsou pro narušené lidi. Matka do mě neustále hustí, že jsem chlap a ať se vzmužím. Ono je těžké být silný muž, když jsem si vědom nejen svých současných problémů, ale i problémů budoucna.
Na svých ramenou budu v řádech let nosit obrovské břímě. Když jsem své problémy konzultoval s umělou inteligencí, došlo mi, že tak silný nejsem. Být na všechno sám, nemít žádnou podporu a nemít nikoho, s kým bych své těžkosti sdílel, je ohromně obtížné. Mnoho lidí si to neuvědomuje – jak na internetu, tak i v mém okolí. Už od malička jsem byl veden k tomu, abych ve všech ohledech myslel několik kroků dopředu. Dokážu si dát dohromady celý obrázek, zatímco ostatní, se kterými se bavím, vidí jen část obrázku. Frustrující je i to, že i když se snažím ostatním vysvětlit, co mě v budoucnosti čeká, co čeká celou mou rodinu, na kterou se mimochodem absolutně nemohu v ničem spolehnout, mám pocit, že nikdo nedokáže pochopit mou perspektivu.
Můj spánkový rytmus je také hodně rozhozený. Celé dny a večery trávím u počítače hraním her, nebo děláním něčeho produktivního. Píšu si články na blog do zásoby, streamuju na Twitchi, nebo si stříhám klipy ze streamů a sdílím je na sociální sítě.
Třeba teď je skoro šest hodin ráno, vůbec jsem nespal a celou noc jsem probděl. Provedl jsem pravidelnou hygienu až tehdy, kdy se začalo rozednívat, což je u mě celkem hodně divný. Dost často se teď také stává, že celé dny prospím a vzbudím se až na večer. V důsledku toho mám vždy ze sebe špatný pocit, že jsem zabil celý den spánkem, a navíc mám problém s vyváženou stravou. Skoro vůbec nejím, a pokud ano, tak jsem schopný do sebe dostat snídani, oběd i večeři najednou, a to ještě na noc.
Snídaně, oběd i večeře 25. dubna – den, kdy jsem měl svátek
