Sobota, tři hodiny ráno. Měl bych jít spát, ale proč? Vždyť nikam nevstávám. Sedím ve svém křesle hned vedle otevřených dveří na balkon, mám zavřené oči a jen poslouchám zvuk dopadajících kapek na parapety a okap, který je vede do hlubin země. Cítím, jak je venku jiný vzduch. Kéž by tak bylo furt. A protože se blíží podzim – doba plná dešťů, Halloweenu, dýní, teplého oblečení a odpoledních seancí, kdy budu sledovat za oknem déšť, zatímco budu pít horké kakao – dělá mi to radost.
Chci si něco přečíst. Beru do ruky iPad a zjišťuji, že Wil Wheaton publikoval nový článek na svém blogu. Bojuje s tvůrčí krizí. To máme společné. Také mnohdy otevřu textový editor v domnění, že mě pohltí múza a já napíšu něco úžasného. Často je to právě naopak. Mnohdy se stává, že se mi v hlavě urodí nápad, první věta článku nebo povídky, ale jakmile zapnu počítač a editor, je to pryč.
Několik minut pak civím na blikající kurzor, a když se rozhodnu něco napsat, nakonec frustrovaně všechno mažu, protože ta slova nedávají absolutně smysl. Rozhodně tomu nepomáhá fakt, že mě počítač občas vyrušuje s aktualizacemi, nebo že antivirus nabízí měsíční předplatné pro prémiové funkce, o které bych mohl mít zájem. V tu chvíli je má kreativní nálada úplně pryč a já se těším na začátek listopadu, kdy dám Windows a Microsoftu poslední sbohem a přejdu na Linux. Já jsem pánem svého počítače, ne operační systém! Nechci, aby Microsoft šmíroval jakoukoliv mou aktivitu na počítači za účelem trénování umělé inteligence.
Wil Wheaton, herec, spisovatel a bloger, je mi ohromnou inspirací. Zvlášť ve chvílích, kdy pochybuji o sobě samém, svých schopnostech, a když čtu o jeho dětství a traumatech, co mu rodiče způsobili, dává mi to naději na zářnější budoucnost. Vůbec nechápu tu nenávist, kterou k němu někteří lidé cítí. A už vůbec se mi nelíbí, když někteří hateři sdílí memes, ve kterých je vyobrazeno, jak jeho postava Wesleyho Crushera byla nehezky ukončena v jedné epizodě Star Treku, a přijde jim to strašně vtipné. Jeho blog, styl psaní a komunita, která ho drží, mi připomíná starou éru blogování z minulé dekády.
V Česku jsou blogy jen nástrojem marketingu, ale když se dívám na Wilův blog a občas nahlédnu na weby lidí, kteří komentují Wheatonovy příspěvky, cítím se inspirovaný v tom ohledu, že se nemusím držet nepsaných pravidel blogování, která si novodobí blogeři a blogerky vytvořili. Mohu si psát, co chci, a jak chci. Tohle je můj internetový prostor. Platím si za něj. Dokonce se ani nemusím strachovat, že mi platforma smaže příspěvek, protože se nebude líbit algoritmu. Hosting i doména jsou moje. Já si tady určuju pravidla.
Po přečtení příspěvku pana Wheatona opět získávám chuť něco napsat. Vím, že to bude blbost, ale je lepší napsat blbost, než pouze fantazírovat nad psaním, není-liž pravda? Pomalu, ale jistě vzniká blábol, podobný samomluvě o nespecifikovatelném tématu. Jsem rád, že jsem otevřel notebook a probojoval se přes horu notifikací o aktualizacích a i tak si udržel alespoň tu první větu k příspěvku v hlavě. Říká se, že nejtěžším krokem ve psaní je najít tu správnou první větu. Zbytek pak jde sám. Ze zkušenosti tvrdím, že je to pravda.
Nejsem si jistý, jestli tento text vůbec publikuji. Nemá žádný smysl. Nemá žádné téma. Jde jen o náhodný výplod a proud myšlenek. Cítím se dobře, že jsem napsal alespoň něco. Nyní vím, že jsem neztratil svůj zřejmě jediný silný talent. Je tam hluboko pohřbený. Vím to. Musím jej ale probudit zpět k životu, abych se vrátil do starých kolejí, kdy jsem byl schopný probdít celou noc, abych napsal povídku, do které jsem skutečně vložil srdíčko. Nevnímal jsem čas, mé prsty tancovaly po klávesnici a já si živě v hlavě představoval děj příběhu. Mé prsty zaznamenávaly každý detail. Dodnes jsem pyšný na jeden fantasy příběh, který jsem psal před několika lety v rámci soutěže. Nejvíc jsem si při psaní této povídky užíval vizualizaci a popisování epického starověkého boje za hustého deště a bouřky. A také popisování hněvu a zloby, kterou moje hlavní postava měla šanci konečně vypustit.
Nechci si hledat zbytečné výmluvy, proč něco nemohu dělat, ale… je tu jedno velké ale. Momentálně se nacházím v hodně špatné životní situaci, ze které bych si moc přál se dostat, ale nejde to. Je to, jako kdybych měl na noze železnou kouli a nade mnou neustále levitoval ošklivý šedivý mrak smůly. Pokaždé, když se snažím postavit, nebo se sebou něco dělat, něco mě okamžitě stáhne zpět. Zoufalé potřebuji práci, abych se dostal ze své deprese. Moc bych si přál dělat veškeré aktivity, co dělají ostatní, ale bez peněz nemohu dělat nic. Nemohu si kupovat nic. Chybí mi ty maličkosti, které všichni kolem mě pokládají za samozřejmost. Dychtím po onom dni, kdy se mi podaří konečně stabilizovat svůj život. Je však otázkou času, kdy se tak stane. Teprve až pak budu mít mentální kapacitu znova objevovat své skryté talenty, které jsem za poslední měsíce až léta ztratil.
Je to ale zvláštní… Na TikToku jsem nedávno objevil video s ikonickými songy z minulého desetiletí. Nejenže jsem na malý moment prožil obrovskou nostalgii, ale také jsem si říkal, že minulé desetiletí pro mě bylo fajn. Neměl jsem starosti, chodil jsem do školy a kromě učiva jsem se zajímal jen o hraní her s mými přáteli, kterých jsem si nesmírně cenil.
Posloucháním těch songů jsem si také uvědomil, že vše, a nejen hudba, bylo v minulém desetiletí tak nějak lepší. Plné života, barev, radosti a optimismu. Jinak řečeno, úplně všechno mělo jiný vibe, než jaký je dnes. Dnes všude jen zaznamenávám negativní zprávy, události, hudba už nemá ten šmrnc, který měla, když jsem byl puberťák, děj ve filmech a seriálech je snadno předvídatelný a celkově od covidové éry je tak nějak všechno ošklivější.
Míra bizáru, agresivity, nenávisti a stupidity od lidí vzrostla warpovou rychlostí a celkově mám silný pocit, že žiju ve společnosti, ve které se více cení špatné chování, hodnoty a stupidita než lidé, kteří mají mozek a umějí ho používat. Přijde mi, že lidé po celém světě zešíleli, zagresivněli a ztratili úctu a respekt k ostatním. Možná se mi to jen zdá, možná se jen obklopuji špatnými věcmi, sociálními kruhy nebo mám jen špatné algoritmy na sociálních sítích, ale i tak mi chybí minulá éra.
Heh, sociální sítě… To je další problém, který částečně může za mé depresivní období. Dříve jsem neměl chytrý telefon permanentně přilepený k ruce. A proč taky? Telefon s Androidem jsem dostal jako poslední ze třídy ve škole. Předtím jsem měl mobil tak akorát jen na telefonování, focení nebo poslech hudby. Sociální sítě a prohlížení těch stejných stránek na internetu šlo naprosto kolem mě. Jsem si jistý, že právě v tom je problém.
Dnešní telefony jsou bez aplikací na sociální sítě naprosto nepoužitelné. Samotné sociální sítě nám předhazují obsah, který nás může zajímat, díky čemuž na nich trávíme nesmírně mnoho času. Díky tomu, že konzumujeme obsah sociálních sítí, například prohlížením videí bez jakéhokoliv významu, generujeme autorům tohoto materiálu, potažmo samotným sítím, peníze. A čím víc obsahu, tím víc reklam, a to znamená víc peněz. Jak jednoduché: naše závislost generuje prachy. Jakákoliv morální stránka nebo problematika psychických problémů lidí díky závislosti na sociálních sítích tyto korporáty absolutně nezajímá.
Nyní si říkám, že jsem se odklonil od toho, co jsem původně chtěl říct, a naopak se zabral do něčeho, co jsem vlastně řešit nechtěl. Ejhle! Najednou jsou čtyři hodiny ráno. Už přes hodinu tu se sebou vedu monolog a jako jinak mé myšlenky nabraly nečekaný směr. Teď už bych vážně měl jít spát. Začínají mě bolet oči, což není nikdy dobré znamení. A já se pyšním tím, že mám výborný zrak, i když jsem u očního nebyl snad celou dekádu. Nechci přijít o perfektní stav svého zraku. Vypínám tedy počítač a odebírám se do snového světa. Snad se mi bude zdát něco pěkného. Mé sny jsou v poslední době něco jako takový lepší Netflix; zajímavý děj, který vždy skončí v tu nejnevhodnější chvíli.