Sobota, tři hodiny ráno. Měl bych jít spát, ale proč? Vždyť nikam nevstávám. Sedím ve svém křesle hned vedle otevřených dveří na balkon, mám zavřené oči a jen poslouchám zvuk dopadajících kapek na parapety a okap, který je vede do hlubin země. Cítím, jak je venku jiný vzduch. Kéž by tak bylo furt. A protože se blíží podzim – doba plná dešťů, Halloweenu, dýní, teplého oblečení a odpoledních seancí, kdy budu sledovat za oknem déšť, zatímco budu pít horké kakao – dělá mi to radost.
Chci si něco přečíst. Beru do ruky iPad a zjišťuji, že Wil Wheaton publikoval nový článek na svém blogu. Bojuje s tvůrčí krizí. To máme společné. Také mnohdy otevřu textový editor v domnění, že mě pohltí múza a já napíšu něco úžasného. Často je to právě naopak. Mnohdy se stává, že se mi v hlavě urodí nápad, první věta článku nebo povídky, ale jakmile zapnu počítač a editor, je to pryč.
Pokračování textu Monolog ve tři hodiny ráno